Žádné nesmím, musím, neměl bych, nesluší se. Rozumím strachům, ze kterých vznikly. Jaká hrůza (a tajná slast) z představy, že by nesmím neohraničilo prostor, ve kterém jsou lidé svobodní, že bychom nenašli motivaci bez musím, a jak nechutní bychom byli, kdyby neexistovalo neměl bych a nesluší se. A tak v přítmí vnějších a zvnitřnělých tlaků rostou příšery viny, potlačené hlasy a do těl vrůstají ostny sebepokřivení, které se snažíme nevnímat pod tou vší ochranou nesmím, musím, neměl bych, nesluší se. Jenže co když je můžu paradoxně mnohem bezpečnější než všechny zmíněné? Co když dovolit si neznamená dělat všechno, co mě napadne. Co když možnost změny k lepšímu, k tomu, co bytostně chceme, exponenciálně narůstá s uvolněním, které právě ono můžu přináší. Můžu znamená vidět všechny cesty a dovolit si cítit, která z nich mi tak kouzelně voní. Dovolit si bez vnějších tlaků nahlédnout, jak dobře se mi na té či na té půjde. Můžu. Můžu hledat své štěstí, ale můžu se rozhodnout i pro štěstí jiných. Můžu odmítnout poslušnost, ale mohu také poslouchat. Můžu nebýt nejlepší anebo můžu odmítnout měřit svůj život na škále úspěch – neúspěch. Můžu chtít něco krásného. Něco ošklivého. Něco svého. Prostě můžu. Tichá, jemná, sebe- naslouchající slast vnitřní svobody.
Z bolesti se o ztrátě těžko mluví. Pomáhají obrazy. Když se o ztrátě (blízkého, milovaného, někoho či něčeho, co už bylo součástí nás samých, a najednou je pryč) dozvíme, celé kusy naší duše i mysli i těla se zakuklí do tvrdé schránky, aby za nimi ztráta nemohla. Někde na povrchu vědomí víme, že Tadeáš už tu není, že určitá věta znamená neodvolatelný rozchod, ale tělo přesto dál vykonává každodenní rituály, jako by tu dotyčný byl, jako byste se s ním/ní měli za den znovu vidět a naslouchat si. Z velkého nadhledu času či lhostejnosti může tato krusta působit podivně, ale má veliký smysl, protože ztráta prostě není jen ztráta. Je to zároveň syrová, nevyvratitelná a neodvolatelná zpráva o naší zranitelnosti a bezmoci. Mám svůj život v rukou, to je tak nádherná, důležitá a sladká představa, která se velkou ztrátou (minimálně na čas) rozpadá. Smrt, rozchod, opuštění nekřičí jenom On tu už není! nebo Ona je definitivně pryč!, ale také Nemáš v rukou vůbec nic. Krusta Vždyť byl tak zdravý! Vždyť taková láska nemůže skončit z ničeho nic! Ještě včera jsem s ní mluvil a vypadala tak klidně a vyrovnaně! postupně puká a další a další části nás samých najednou vědí, že nic není víc pravda než ztráta a bolest.
Ovšem na rozdíl od veliké radosti, v níž se naše mysl, duše a tělo propojuje do jednoty, která radost násobí, se ve ztrátě naše pocity, naše tělo a naše vědomí i duše navzájem odpojují, aby zmenšily bolest. Rozpadáme se na kousky, které se, každý jednotlivě, se ztrátou a bolestí vyrovnávají po svém. V hlubokém slova smyslu tak trochu nejsme. Tělo je unavené. Chce spát. Nebo naopak, rozbělí se do ruda a chce se prát a rozbíjet. Chce plakat a plakat a plakat. Mysl se upíná na praktické věci, mechanicky připravuje to, co nová situace vyžaduje, a tím o trochu oddálí skutečné vědomí toho, co se stalo.
A potom přichází skutečné prozření. Je nesmírně těžké ho přiblížit. Co to vlastně je? Pomohu si, paradoxně, mechanickým obrazem. V něm jsou naše duše, srdce a těla krásné, ze zlatých koleček, převodů, pružin a kolíčků sestavené živě tikající hodiny. Jenže pozor! Hodiny vznikají a utváří se v kontaktu s druhými, a tak důležité vztahy znamenají, že část našeho hodinového strojku tvoří hodinový strojek toho druhého (té druhé). Smrt, opuštění nebo rozchod pak znamená, že část našeho hodinového strojku je náhle vytržena z celku. Jak má najednou fungovat bez koleček a převodů, které jsme sdíleli? Ta bolest vytržení! A ten pocit, že najednou máme uvnitř sebe strojek, který stále běží a běží, ale bez důležitých koleček a pružin jenom naprázdno. Jako pekárna, která se ve tři hodiny ráno rozběhne jako každý den, jen prostě nemá nic na vstupu, a tak i když pece běží a lidé se kolem nich otáčejí, ve skutečnosti nic neupeče. Jako zahradnictví, ve kterém se kypří půda, zalévají se záhony, jen prostě v půdě není jediné semínko, jediná rostlinka. Běžíte naprázdno.
Smrt, opuštění, rozchod nás přivedou do stavu, kdy jsme přišli o část sebe sama, a bolest je uvědomění, že to tak je.
Je tak v pořádku, že se hněváme, pláčeme, že cítíme, jako by se naše ruce zmenšily a dosah toho, co můžeme, je najednou strašně, strašně malý. Část nás už prostě není. Nasadit ale velkou rychlost na její opětovné zaplnění není tím nejlepším nápadem. Nejde jen o to, rozloučit se s tím, kdo nás opustil, ale také doplnit ze sebe, nově a jinak kolečka našeho hodinového strojku tak, aby mohl zase – nejdříve velmi skromně a potichu – běžet a tikat. Změnit se tak, abychom zase dávali smysl. Taková změna, taková hodinářská práce je v řádu týdnů či měsíců nemyslitelná. Jsou okamžiky, kdy už strašně chceme, aby to všechno bylo pryč a za námi. To je krásná a důležitá touha žít. Jen to prostě nejde rychle.
Přicházejí lapsy – chvíle strašné touhy zase cítit, jak tikal a voněl ten původní strojek. Popřít, že jsme na cestě k novému já. Že něco je už jen minulost. Veliký vztek, že svět je takový, jaký je. Pokud to jen trochu jde, přijímejme to všechno. Neutíkejme. Nebraňme se. Vztekejme se. Plačme. Vzpomínka na strojek, který jsme měli, do této cesty patří. Stejně jako bolest a vztek a smutek. Temné údolí „naprázdno“ se nedá obejít. Nebo přesněji – dá – vede do bažiny deprese, v níž slovo naprázdno sežere úplně všechno.
Bolest a vztek, pláč a popření, ztráta smyslu a únava na první pohled nemusí dávat smysl, ale jsou to kroky, které slibují, že někde na horizontu čeká cosi, co po dlouhé, studené cestě zahřeje. Udělá si z něčeho legraci. Povyskočí.
Je to naše nové já a už se na nás těší. Dejte mu šanci.
Občas se na prknech našich vnitřních dějů objeví hlasy, které jako by nás neměly rády a chtěly nás odsoudit, sebrat odvahu, zesměšnit, ponížit, ukřičet, zadupat.
Jenom ty můžeš za to, že se rodiče rozvedli! Jsi tak náročná, že nikdy nebudeš mít hezkej vztah!
Pokud všem nesplníš jejich přání na 1000 %, nikdy tě nebudou mít rádi! Jsi ošklivá až k smrti…
Vždycky se stydíš, takže je ticho a v něm se v duchu všichni okolo smějí! Jakmile zmlkneš, všichni uvidí, že nemáš co říct, protože seš jenom a jenom hloupej.
Někdy je hrůza z toho, co říkají, tak silná, že uděláme cokoliv, aby své odporné hlavy otočily jinam – raději ven na druhé, než dovnitř na mě.
To ne já, ale ty myslíš jen na sebe! Hrozně mě rozčiluje, když někdo furt kecá a kecá bez konce.
To sobectví Pavla už je k nesnesení, viď? Ta se ale neumí oblíkat, je to vůbec možný? Tohle ani nejsou lidi…
Někdy zamrzlí a třesoucí se z možnosti, že by hlasy měly pravdu, čekáme, až to přejde – vydržet ještě chvilku a ony zmlknou, ještě chvilku neztratit kontrolu, ještě chvilku tady vlastně nebýt a ono to přejde.
Ty hlasy jsou pomyslné nebo skutečné (na prknech duše je stejně reálné to, co je pomyslné, i to, co je skutečné) části našich já, které jsme nepřijaly, které si zažily, co to znamená být zavření v kobkách – Tebe jako součást nechci, neberu, nejsi! – Stydím se za tebe a navždy tě zapovídám! – Ty nejsi já! To v těchto kobkách nabírají sílu, vztek a zuřivost, s níž pak na nás, ve chvílích našeho oslabení, křičí. To v nich se mění v monstra plná nenávisti a sebenenávisti.
Můžeme je pro jednou zkusit (opatrně a bez nároku na cokoliv) přijmout. Ano, někdy v úzkosti mluvím bez zastavení, protože se moc bojím. To jsem taky já. Tahle vystrašená malinká myška jsem taky já. Mám tě rád, myško. Ano, někdy se rozzuřím a mám veliký strach z té agrese, co ve mně spí. Alespoň umím sám sebe bránit. Mám toho svého obranáře moc rád.
Přijetí těch částí, z nichž máme strach, které nemáme rádi a které většinu svého života prožily v celách – Ty nejsi já! – odsouzení, neznamená jen jejich pouhé uklidnění a zeslabení jejich destruktivní síly. Paradoxně to naznačuje možnost změny (je to možná dokonce jediná cesta). Přijetí toho, co jsem, je nutná podmínka pro to sám sebe (v nějaké rovině) změnit. A hlasy, poprvé v objetí vašich rukou a srdce, pláčou lítostí a usínají. Maličké jako dosud nikdy.
Nespokojenost často koření v neschopnosti integrace. Všechno, co do vás přichází, padá zase bez zahrnutí, bez doteku s tím, co jste, bez pocitu hřejivého naplnění ven. Nic nezůstane, nepromění se v část vašeho já, jen zase a znovu vypadne pryč z vašeho těla i pole. A čím víc otevíráte ústa (oči, uši, tělo), čím víc toho vámi prochází, tím méně kontaktu, zahrnutí a nasycení pociťujete. Bez integrace jsou tuny čokolády, exotických zážitků, partnerů či sexuálních pozic a úspěchů jenom lhostejnými čárkami v telefonním seznamu. Zavřít ústa a oči. Ukončit další a další dávky bezkontaktního hltání. Vydržet poslouchat. Co mi chybí? Co v sobě neumím přijmout a zahrnout? Co skutečně chci?
Třeba je usilování o úspěch jen maskovanou touhou pocitu Jsme rádi, že prostě jsi. Třeba je další one-night-stand jen maskovaným strachem někoho se skutečně dotknout a zažít opravdovou blízkost kontaktu.
Nespokojenost je kontrolka, která nám říká, že obrovsky rozevřené zobáčky ptačích mláďat nejsou ani cílem, ani nutným údělem člověka.
Představme si nejprve divadelní jeviště. Na něm jsou v pozadí umístěny kulisy (mohou to být obrysy domů nebo les, ale také lidé v pozadí), před které sem tam vystoupí herec, na něhož se na chvíli upře naše pozornost. Nebo si představme malířský ateliér, ve kterém je uprostřed na sloupku například jablko nebo na něm sedí nahá dívka. Figurou je v tomto jednoduchém případě herec v popředí nebo jablko či nahá dívka. A teď si představme, že náhle reflektor zvýrazňující obrysy herce zamíří za něj a osvítí nám na chvíli dům nebo konkrétní les, který do té doby tvořil pozadí. Náhle se z herce, přestože stojí hned u hlediště, stává pozadí a jako figura se vynořuje onen strom nebo dům. Stejně tak když v malířském ateliéru náhle vypukne hádka mezi dvěma studenty nebo náš kamarád omdlí, opět se z figury jablka či nahé dívky stane pozadí a jako figura vystoupí hádka nebo omdlení kamaráda.
Nyní si představme náš život zahrnující vnější svět, naši mysl, naše prožívání a také naše těla jako nikdy nekončící proud pozadí a figur. To, že právě teď píšu tuto pasáž v pracovně fakulty, že mám zapnutý počítač, venku sněží, že za mými zády sedí dvě kolegyně a má pozice na židli je hodně uvolněná a mám radost z toho, že mám konečně čas psát něco, co mě těší, je jakýsi proud pozadí.
Stejně jako nám nepřetržitě plyne pozadí (vnitřní i vnější, tělesné i v mysli, přítomné i vracející se z minulosti), stejně tak nám z tohoto pozadí vystupují figury. Jsou to vjemy, obrazy, emoce, struktury dožadující se naší pozornosti.
Takřka vždy, když dokážeme být v kontaktu sami se sebou, objeví se nějaké figury. Stejně tak pokud v bezpečí kontaktu s druhým zpozorníme. I tehdy se figury začnou objevovat.
Tím se dostáváme k zásadní části tohoto konceptu. Gestalt teorie věří, že figury, které se nám objevují na pozadí děje našich životů, jsou ty, které jsme nějakým způsobem zatím nedokázali uzavřít, nedali jsme jim tvar, který by měly mít. Představme si figuru jako uzavřený kruh. Nedokončená, neúplná figura je pak kruh, který ještě nebyl dokreslen – není úplný, není celý, není ještě svůj. Figura si svým vystoupením z pozadí vlastně říká o naši pozornost, sděluje nám Buď se mnou, ještě nejsem celá, nejsem dokončená, potřebuji tvůj kontakt. Některé figury jsou tak zatěžující, že je z pozadí vůbec nejsme ochotni pustit – bojíme se jich (asi spíše nevědomě). Ovšem o to více se do pozice figury tlačí a nutí nás chovat se proti tomu, co jinak jsme. Duševní nemoc můžeme v určitém slova smyslu vnímat jako figuru, která ovládla – protože jsme nebyli schopni ji integrovat, dokončit, vejít s ní v kontakt – naše pozadí a nás samé. Takže existují figury, které ještě nejsme ochotni vnímat se všemi důsledky z toho plynoucími. Obrany (popření, intelektualizace, odpojení, přenos) jsou způsoby, jak nevnímat figury, které prosí o naši pozornost. Ale pozor, pokud si na chvíli metaforicky představíme figuru jako subjekt/člověka, může nefunkční reakce na figuru dožadující se naší pozornosti vypadat i opačně. Představme si na chvíli, že jednou z mých neuzavřených figur je strach z určitého typu žen, a tak si řeknu – Toto chci vyřešit, toto si dávám jako úkol a prostě půjdu a budu s tím něco dělat. Vyhledám ten typ ženy a schválně ji pozvu na kávu, a tím to překonám a vyřeším. Naše akce na figuru je v takovém případě nesmírně invazivní, tlačivá, takže figuru vystraší a ona uteče mimo náš dosah. Tlak na řešení vyvolává útěk figury, nikoliv skutečné řešení. Zde můžeme použít jiný koncept Gestalt teorie – koncept paradoxní teorie změny – teprve ve chvíli, kdy akceptujeme to, jací jsme, přestaneme tlačit sebe samé do někoho jiného, se můžeme začít měnit. Jako by po nás figura nechtěla řešení, ale dožadovala se naší schopnosti být s ní v kontaktu, být u ní, akceptovat ji, přijmout ji takovou, jaká je, bez nátlaku, bez pragmatických úkonů jejího vytěsnění. Jako by kontakt jako základ našeho bytí ve světě a lék na to, co je nedokončené, neplatil pouze u lidí (vždyť kontakt, spolubytí jsou základem terapeutické léčby bolesti člověka), ale také u figur. Nejde o to ty druhé změnit, přizpůsobit se jim, dotlačit nás nebo je do jiné pozice na jevišti vztahu, ale být spolu.
Přitom koncept pozadí figury přináší ještě jednu zásadní úlevu. Pokud jsme s figurou v kontaktu a snažíme se ji přijmout (a tím uzavřít), máme vynikající diagnostický nástroj pro zjištění, zda to, co jsme udělali, bylo pro ukončení figury to pravé. Pokud ustoupí do pozadí, pokud se přestane stávat figurou našeho života, znamená to, že byla uzavřena. A naopak – pokud se stále vrací, znamená to, že máme šanci nabídnout jí z naší strany k uzavření, k dotažení kruhu něco jiného. Neúspěch jednoho přístupu k uzavření figury není žádná tragédie, protože neuzavření znamená, že se figura vrátí a dá nám další šanci ji uzavřít. Pouze těžké figury potřebují čas na to, aby se nám mohly zjevit způsobem, který uvidíme. Těžké figury potřebují trpělivost různého spolubytí s nimi, abychom našli cestu k jejich uzavření.
Ještě důležitá metodická poznámka – někdy se vynořují tzv. zástupné figury, figury, které buď pouze na chvíli zaplnily prázdné místo pro figuru, a ve skutečnosti nejsou těmi, jež potřebují naši péči, nebo figury, které maskují jinou – příliš těžkou nebo ještě neuvědomělou figuru – a ty jsou figurami zástupnými. Je velmi obtížné říci, že právě vystoupivší figura je či není zástupná. Ovšem pozornost vůči nám samým to dříve či později odhalí – nedokončené figury se prostě budou jako figury vracet či tlačit do popředí.